Přesto, že jí paní doktorka řekla, aby nic o nádorech nestudovala na internetu, že ji to akorát rozruší, tak ji neposlechla a studovala. Kdo znal Páju, tak ví, že měla velmi krásné, dlouhé a husté vlasy. Byla tím charakteristická. A teď jí tu parádu ostříhají. Kdo by to byl řekl, že i v takovéto chvíli bude ještě myslet na ostatní. Řekla mi: „Vlasy daruji někomu, kdo o ně přišel třeba po chemoterapii“. Pak začala mít obavy. Barvené vlasy nechtějí, ale když je daruji, tak se třeba budou někomu hodit. Začala plánovat, že po svátcích zavolá kadeřnici a požádá ji, aby jí vlasy odborně ostříhala, aby se z nich mohla udělat paruka.
Dodnes, když potkám mladou dívku s dlouhými blonďatými vlasy, poskočí mi srdce a v první chvíli mě napadne, že je to Pája. Vzápětí si uvědomím, že tu krásnou blonďatou hlavu již nikdy nepotkám a přepadne mě smutek.
Domluvila jsem se s doktorkou, že 29. 12. 2019 si ji mezi kapačkami mohu vzít domů. Měly jsme povolenou i procházku. Tak super! Chodily jsme Chomutovem, povídaly si, užívaly společných chvil a netušily, že je to naše poslední společná procházka. Večer musela být zase na určitou hodinu zpátky v nemocnici.
Druhý den ráno mi Pája volala a říkala: „Mami sedni si.“ Krev mi ztuhla v žilách. „Co se děje, Pájo?“ Z druhého konce se ozvalo: „V Ústí se uvolnilo místo. Ještě dnes mě převáží do Ústí a na Silvestra mě budou operovat.“ Zůstala jsem v šoku. Průběh byl rychlejší, než jsem očekávala. Ještě včera říkali, že na operaci budeme čekat tak 14 dní, možná i déle a najednou je to už zítra. Udělalo se mi špatně. To, čeho jsem se tolik bála, se uskuteční již zítra. Nejhorší Silvestr v mém životě! Rychle jsem na sebe naházela oblečení a letěla se svým přítelem do chomutovské nemocnice za dcerou. V těchto těžkých chvílích mi byl velkou oporou.
První věta dcery byla: „Mami, tak já ty vlasy nestihnu darovat“. Já to viděla jako ten nejmenší problém. Ano, vlasů je škoda, ale jsou to jenom vlasy. Důležité je, aby operace dopadla dobře. Vlasy zase narostou. Tak charita prostě nevyšla. Do odpoledne jsme zůstali u dcery a snažili se jí přesvědčit, že vše zase bude dobré. Rekonvalescence bude delší, ale vše společně zvládneme. Se vším jí přece pomůžu. Do dnes přemýšlím o větě, kterou mi to odpoledne řekla: „Vždycky jsem se bála, že se mi někdo bude vrtat v hlavě.“ Jak jí to napadlo? Měla už před tím nějaké pochybnosti? Cítila, že se to může stát, že není něco v pořádku?
Vzpomněla jsem si na svoji maminku. Na stará kolena říkávala: „Vy mně jednou necháte zavřít do blázince“. Nechápala jsem. Proč bychom ji tam zavírali? Proč si to myslí? Jak na to přišla? No a nakonec měla pravdu. Po letech onemocněla Alzheimerovou chorobou a na psychiatrii skončila. Mě takové myšlenky nikdy nenapadly. Nikdy jsem o něčem takovém nepřemýšlela. Znamená to, že obě věděly, jak skončí jejich život? Pája také navštěvovala při každé příležitosti hřbitovy. Jak na výletě narazila na hřbitov, hned tam zašla. Jako by tam patřila. Mí rodiče bydleli pod hřbitovem a často tam chodili na procházky. Prohlíželi hroby a dívali se, jestli tam není nově nějaký jejich známý. Když byla Pája u nich, brali ji s sebou. Myslela jsem si, že to má po nich, ale teď už si tím tak jistá nejsem. Jako by cítila, že tam tak mladá půjde odpočívat.
Přidejte odpověď