Současně jsme museli zařizovat pohřeb. Pohřbívám krásnou mladou holku, pohřeb musí být důstojný, vše musí klapnout. Teprve po čtyřech dnech od úmrtí jsme mohli začít zařizovat pohřeb. Vrhli jsme se do toho s plnou vervou. Začali jsme mapovat pohřební ústavy. Mysleli jsme si, že nejlepší by to bylo na hřbitově v Chomutově. Je to ve městě, dostupné všem. Tam se nám snažili vnutit svoji verzi pohřbu. Takovou tu s jejich řečnicí, která dramaticky pronáší snad sto let stejnou smuteční řeč. Jejich výzdobu s omšelými umělými květinami a hroznou pohřební hudbou. Už to vypadalo, že se nedomluvíme. Když jsme si trvali na svém, přistoupili na naši verzi. Důležité pro nás bylo mít vlastní projev, projekci, vlastní písničky a živou květinovou výzdobu. Tak jsme konečně měli datum pohřbu 15.1.2020 v 9,30.
Tak nám začalo období příprav pohřbu. Tentokrát máknul Tom a nechal navrhnout od své kámošky designerky parte. Našli jsem fotku, její selfie a sestavili text. Nikdy mě nenapadlo, že i parte se dá udělat tak zajímavě. Žádné tuctové, ale originální a hlavně ve světlých barvách. Vždycky, když se řeklo parte, tak se mi vybavila černá barva. Vůbec mě nenapadlo, že parte nemusí být ponuré. Když už k takovéto smutné události dojde, tak je dobré vědět, že parte si každý může nechat navrhnout sám, že nemusí použít ty stoleté šablony pohřebních ústavů. Při zařizování pohřbu mých rodičů mě to vůbec nenapadlo. Tak s partem jsem byla spokojená, jestli se to tak dá říct. Pája měla žít, neměli jsme navrhovat žádné parte.
Období příprav pohřbu pro mě nebylo vůbec jednoduché. Pracuji v účtárně a leden představuje vypracování prosincové uzávěrky a zároveň i roční závěrky. To bývá v účtárnách nejvíce práce. Možná si někdo řekne, že mě práce zaměstná, že nebudu na Páju tolik myslet. Ono to tak nefunguje. Na Páju jsem myslela stále, naopak se mi hůř pracovalo.
Odpoledne mě čekala další šichta. Hledala jsem fotky Páji od malička po současnost. Můj přítel Zdeněk z nich bude dělat prezentaci na pohřeb. Mám hodně rodinných fotek s Pájou. Asi by nikdo nevěřil, jak je těžké z těchto fotek vybrat nějakou, na které je sama. Nechtěla jsem ve smuteční síni promítat i jiné lidi. Další problémem bylo seřadit fotky chronologicky. Fotky, které byly založeny v albech, tak tam to bylo jednoduché. Ty jsou popsané. Ale mám spousty dalších fotek, které se z mě známého důvodu alba nikdy nedočkala. Stálo to hodně času, ale podařilo se. Fotky jsem vybrala, seřadila a Zdeněk zpracoval prezentaci od narození po současnost.
Pak nastal další problém. Jaké pustit písničky. V tom pomohl Tom. Písničky vybral, já odsouhlasila. Dodnes, když slyším „Pěkná, pěkná, pěkná“, tak brečím. Janek Ledecký tam zpívá: „Pro Tvý vlasy, vstoupím do armády spásy“. Zase mi to připomene ty její krásné vlasy. Ty jí provázely celým jejím životem.
Všem z příbuzenstva jsem zadala domácí úkol. Místo laciné smuteční řeči má zástupce z každé rodiny říct na pohřbu nějakou vzpomínku na Páju. Tak sláva. Chlapi se pochlapili a ženské se „nepoženštily“. Co se s tou naší rodinou stalo? Vždy ji vždycky vedly ženské a na pohřbu se sesypaly. Žádná ženská nevystoupila. Napsaly, nepřečetly. Včetně mě. Proslov jsem měla asi za pět minut hotový, napadalo mě toho tolik, stačilo jen vybrat. Bála jsem se však, že ho přes slzy nebudu moci přečíst. Ani jsem si nebyla jistá, co se mnou udělá prostředí a atmosféra. V pohřební aule nemůžu čekat smích a něco, co by mě nakoplo. Ale nejsem za to na sebe moc hrdá. Měla jsem k té Páje naposledy promluvit sama. V práci mi říkali, že na to mám nárok. Přečetl ho Zdeněk. Stokrát jsem se ho před pohřbem ptala, jestli to zvládne, jestli si nemáme vzít nějakého řečníka. Vždy řekl: „Ne, zvládnu to.“ A zvládl i další projevy takových hrdinů, jako jsem já. Tak nevím, vždycky na ty chlapi nadáváme a když je nejhůř, tak podrží. Ale jenom někteří. Není třeba zase plošně chválit všechny chlapi. A jsem ráda, že vzpomínky nečetla řečnice. Ta kokta zmršila i Zdeňkovo jméno, když ho uváděla.
Tomáš slíbil prezentaci na kar. Když se blížil pohřeb a Tomáš nic, začali jsme se Zdeňkem panikařit a hledat další fotky a dělat i tuto prezentaci. Tentokrát jsme chtěli i s rodinou. To už jsme to chtěli odlehčit. Tak snad se podařilo.
Tomáš zajistil smuteční pohoštění v restauraci Republika. Já tam byla v minulosti nespokojená, moc se mi to nezdálo, ale zajistil vše dobře. Vždyť jste měli už možnost mě poznat. Vše musí klapnout, všichni musí být spokojeni. Moje kolegyně si zase myslí, že mám nárok, aby to nebylo top, ale mě by to mrzelo. Co víc pro památku na Páju mohu v tuto chvíli udělat? Já se umím hroutit, ale dobré je, že až po.
Páje jsem do rakve dala šaty, které jsem jí původně koupila k Vánocům, ale dala jí je dříve. Líbily se jí, slušely jí, tak si je vzala na vánoční večírek. Vyšla v nich poprvé a naposledy. To už jí nebylo dobře, přesto tam šla. Byla společenská. Takovéto akce milovala.
Přidejte odpověď