Tak je to venku. Nádor v hlavě. Vždycky jsem si myslela, že jsem své dvě děti vybavila do života dobrými geny, že budou zdravé jako řípa. S něčím takovým jsem nepočítala. Mí rodiče i rodiče otce dcery se dožili vysokého věku. O nádory jsem se nikdy moc nezajímala, nikdo je v rodině neměl, a tak jsem v tu chvíli vážnost situace ani nedokázala vyhodnotit. Stála jsem jako opařená, v hlavě mi hučelo a říkala si, že teď je nejdůležitější zpacifikovat zbytek svých sil a tvářit se pozitivně, být Páje oporou, dodat jí naději, abych ji ještě více nevyděsila.
Jako první jsem byla paní doktorkou vyzvána, abych se šla podívat na snímek nádoru. Tak tady jsem už i jako laik poznala, že situace je velmi vážná. Nádor na snímku vypadal, že může mít velikost limetky a umístěn byl okolo hlavní žíly v hlavě. Doktorka se mě sice snažila uklidnit, že to nemusí být tak strašné, jak to vypadá, že je naděje,… Operaci přece neprovádějí žádní řadoví lékaři, ale největší kapacity, které se sejdou před operací, stanoví přesný postup a pracují na špičkově vybavených pracovištích. Paní doktorka mluvila dlouho, ale já už ji neposlouchala. Pořád jsem civěla jako opařená na ten snímek s nádorem a nevnímala okolí.
Jak se mi chtělo doktorce věřit, ale nějak mi to v případě mé dcery nešlo. Ano, všude se píše o tom, kolik mozkových nádorů se podařilo odoperovat, jaké máme špičkové neurochirurgy, jaká máme špičkově vybavená pracoviště, jak se děje nemožné. Nemohla jsem zapudit myšlenku, kolik operací se nepovede. Píše se také o nich? S nezdary se nikdo přeci nechlubí. Jsem spíše pesimista. Vždycky jsem si říkala. Ať mě život mile překvapí! A když ne, tak jsem na to připravená. V tomto případě jsem ovšem připravená nebyla. Na takovou situaci se ani největší optimista nepřipraví. Natož já. Sebrala jsem zbytek sil a šla za dcerou.
Ta už se zdála veselejší. Snažila se se situací vyrovnat. Byla vždy statečná. Ptala se mě na velikost nádoru, ale mně se moc s pravdou nechtělo ven. Začala jsem s chlácholením, že vše bude dobré, že máme u nás kapacity, že se plno lidí vyléčilo, že to není zhoubné, že nesmí o nezdaru ani na chvíli uvažovat. Jak jsem u paní doktorky nakoupila, tak jsem u dcery prodala. Pak jsme přešly k praktickým věcem. Měli jsme se rozhodnout, kde bude dcera operována. Paní doktorka nám nabídla nemocnici v Ústí nad Labem, se kterou chomutovská nemocnice spolupracuje. Zároveň řekla, že si můžeme zařídit operaci i jinde. Zavolala jsem otci dcery, který nás po její maturitě opustil a nadále se pak s našimi dvěma dětmi moc nestýkal. Možná, že i tato situace nás s dcerou ještě více semkla a utužila naše vztahy. Staly jsme se jedna na druhé závislé. Když jsme se zrovna neviděly, tak si psaly nebo volaly. Požádala jsem ho, aby za námi přišel do nemocnice. Chtěly jsme ho seznámit se situací a zeptat se, jestli souhlasí s operací v Ústí nad Labem, a nebo jestli umí zařídit operaci na nějakém špičkovém pracovišti v Praze. Tak překvapivě neuměl. A to byl poslední den, kdy svoji skvělou dceru Páju viděl.
Pája zůstala v nemocnici. Hned jí zavedli kapačky, aby snížili otok mozku, který jí zjistili a zmírnili tak bolesti hlavy. Já šla zatím domů pro její věci. S hospitalizací jsme nepočítaly.
Přidejte odpověď