Nalezence Ferdu jsme dlouho oplakávali. Tehdy jsem si řekla, že už doma žádné zvířátko nechci. Bylo to sice jenom morče, ale když už ho člověk má a prožije s ním tolik legrace jako my s Ferdou, tak mu je to stejně líto jako kdyby umřel třeba pes.
Já jsem sice říkala, že už žádné zvíře do domu, ale Pája se zařídila jinak. Jednoho dne jsem přišla z práce a v kleci poskakovala další „blecha“. Ze zverimexu si přinesla zase samičku.
Byla krásná, ale kvalit Ferdy nedosahovala. Byla čistotnější, ale pořád to nestačilo. Ať jsme se snažili jak chtěli, nedalo se ji nepřirovnávat k Ferdovi. Neuměla vylézt po lávce na střechu domečku, nebavila nás zápasením s mrkví a byla oproti Ferdovi bojácná.
Ale nemůžu říct, že jsme ji měli méně rádi. Už jsme byli poučeni o stravě morčat, tak dostávala více sena, granulí a méně čerstvé zeleniny.
Jenže pak se stalo to, co nikdo z nás nechtěl. Když jsem přišla z práce domů, tak jsem do hodiny začala kašlat a dávit se. Napadla mě alergie na nějakou potravinu. Sledovala jsem svůj jídelníček, ale na nic jsem nepřišla.
Tak jsem zavítala na alergologii. Snad tam budou chytřejší. A byli, akorát jsem zrovna tohle nechtěla slyšet. Testy ukázaly alergii na srst morčat. Doktorka byla nemilosrdná. Když chci, aby mě léčila, tak musí morče z domu.
Tak co s tím? Toto morče se u nás dlouho neohřálo. Co se týče morčat, podruhé Páju zklamu. Jak jsem si myslela, tak se i stalo. Když jsem jí řekla, že doktorka je nekompromisní, že musí morče z domu, přestala se mnou mluvit.
Pro morče jsem našla náhradní rodinu. Byla jsem si jistá, že tam se bude mít morčátko výborně. Dokonce jsme se na něj mohli přijít i podívat.
Nikdy jsme tam nešli. Pája nechtěla. Byla by tenkrát radši, kdybych místo morčete odešla já.
Přidejte odpověď