Na delší dobu jsem se odmlčela a nepřidala na Chrpu žádný příspěvek. Možná to vypadalo, že jsem přestala vařit a péct, ale důvod byl trochu jiný. Nemoc.
Jednoho dne mě v noci probudila bolest kyčelního kloubu. V polospánku jsem tomu nepřikládala velkou váhu a domnívala se, že jsem si ji přeležela a že to ráno rozchodím.
Říká se, že v mém věku, když se ráno probudím a nic mě nebolí, jsem mrtvá. Tak to ráno jsem si byla jista, že opravdu mrtvá nejsem. Ať jsem se snažila jak chtěla, bezbolestně nešlo z postele vylézt. Když jsem se konečně postavila na nohy, zjistila jsem, že neudělám krok. V bolestech jsem se došourala do své obývákové kanceláře, stáhla bankovní výpisy a přemýšlela, co dál. V tomhle stavu ani nedojdu k doktorovi. Rozhodla jsem se, že budu pracovat z domu a budu doufat, že se to přes den zlepší. Musím to rozchodit. S pár Ibalginy jsem zaznamenala menší zlepšení. Sice žádná hitparáda, ale přesto jsem byla na sebe pyšná. Vydržela jsem, nic jsem neuspěchala a hned neletěla k doktorovi.
Navečer kolem páté hodiny spokojenost postupně přecházela v nervozitu. Noha čím dál tím víc bolela. Nedá se nic dělat. Jede se na pohotovost. Začala jsem se oblékat a záhy jsem zjistila, že tudy cesta nepovede. Nemohla jsem nohou pohnout. Nedá se nic dělat, musím zavolat záchranku. Obávala jsem se řečí dispečera, že nejsem případ pro záchrannou službu. Bolest však byla tak neskutečná, že na dlouhé přemýšlení nebyl čas. Řeči vydržím, hlavně když někdo přijede. Bezhlavě jsem vytočila 155 a padla do postele. Pomoc mi byla přislíbena. Hurá, pomoc je na cestě.
Záchranná služba přijela poměrně rychle. Záchranářům jsem zopakovala svůj příběh a na oplátku čekala nějakou injekci na zmírnění bolesti. Místo toho záchranářka řekla: „No a co my s Vámi?“ To mě trochu překvapilo. Řešení jsem čekala od nich. Tak jsem zklamaně odpověděla, že nejsem doktor, že by to měli vědět oni a že kdybych mohla chodit, že si dojedu na pohotovost. Hned se toho chytli a nabídli se, že mě na pohotovost dovezou. Naložili mě na vozík a odvezli mě tam. Tak super, já si vlastně zavolala místo záchranářů taxislužbu.
Další překvapení. Bláhově jsem se domnívala, že pohotovost je tak od 18 – 22 hodin. Přijela jsem jen tak tak. Pohotovost je pouze 2 hodiny a končí ve 20 hodin.
Když jsem se konečně dostala do ordinace, potřetí povyprávěla svůj příběh a předvedla postižené místo, nevěřila jsem vlastním uším. Doktorka vynesla jednu z možných diagnóz – pásový opar. Netajila jsem údiv. Brzy se ukázalo, že to nejspíš pásový opar nebude, že červené místo na hýždi je otlak způsobený dlouhým sezením na tvrdé lavici v čekárně. Doktorka se ale nechtěla diagnózy úplně vzdát a řekla: „Stejně si to místo pozorujte.“ Další diagnóza vzhledem ke zvýšené teplotě byla začínající viróza, při které bolí klouby. Tak nemoci s bolestí celého těla včetně kloubů jsem zažila, ale že by se mi bolest ze všech kloubů vrazila do jednoho, a proto ta nesmírná bolest, to se mi opravdu nezdálo. Už se blížila 20. hodina, bylo třeba diagnózy urychlit. Doktorka se rozhodla pro nějaký koktejl léků ve formě injekce. Zaradovala jsem se. Konečně se dočkám uvolnění svalů a bolest přejde. Když sestra začala hledat Ibalgin, který měl být součástí koktejlu a nenašla ho, tak jsem začala pochybovat , jestli mi injekce vůbec pomůže. Doktorka byla pohotová, rázem Ibalgin nahradila něčím, co měla po ruce a už jsem pajdala z ordinace.
Do půl hodiny se měla dostavit úleva. Ta se nedostavila ani za půl hodiny, ani za hodinu, nedostavila se vůbec. Jediný zážitek z tohoto výletu byla jízda na lehátku v záchrance.
Druhý den jsem se probudila do stejně bolestivého rána a hledání pomoci pokračovalo.
Pokračování – druhá část.
Přidejte odpověď