Lepší už to nebude – II. část

Předchozí díl – první část.

Injekce z pohotovosti nezabrala. Druhý den ráno jsem se opět nemohla postavit na nohu. Musím to začít řešit hned. Ale jak? Moje praktická doktorka začíná dnes ordinovat od dvanácti hodin a pouze pro chronické pacienty. To nejsem. Na odborná vyšetření je zapotřebí žádanka, kterou mi nemá kdo vystavit. Jediné oddělení, kde na vyšetření nepotřebuji žádanku, je chirurgie. Jenže tam bych měla přijít v případě úrazu. To bych se asi měla do té nohy ještě praštit paličkou na maso, abych vyhověla podmínkám pro vyšetření. Jsem v patové situaci. Nikdo mi nepomůže.

Nedá se nic dělat. Viděla jsem to jako jedinou šanci. Vytočila jsem chirurgickou ambulanci a vylíčila sestře problém. Oddychla jsem si, když řekla, že můžu přijít, že mě někam nasměrují. Hurá, tak jsem to snad zvládla.

Poseděla jsem si v čekárně a od doktora jsem se dočkala přesně slov, která jsem nechtěla slyšet: „Co tady děláte, ta Vaše noha Vás nebolí v důsledku úrazu.“ Nakonec se nade mnou smiloval a napsal mi žádanku na rentgen. Ten ovšem nic neukázal. Odcházela jsem s léky na bolest a žádankou na neurologii.

Cestou jsem si říkala, že to tam bude na celé dopoledne. Čekárna bude praskat ve švech. Když jsem tam dorazila, tak jsem se asi třikrát přesvědčovala, že jsem v té pravé čekárně. Měli ordinační hodiny a neseděla tam ani noha. Na dveřích visel velký nápis NEKLEPAT. Usedla jsem a čekala asi 20 minut. Vyšla sestra a sdělila mi, že tam není doktor a nebude tam ani druhý den ani třetí a že se musím objednat. Objednací lhůty jsou sice dlouhé, ale když viděla, jak vypadám, vtěsnala mě už na pondělí. Tak super, do pondělí je to 5 dní, to s prášky na bolest vydržím. Domů jsem odcházela celá šťastná a netušila, že moje radost je předčasná.

Doma jsem si hned vzala prášek na bolest a očekávala úlevu. Odpoledne se můj stav začal rapidně zhoršovat. Bolesti byly tak silné, že se nedalo ani nehybně ležet na posteli. Nedá se nic dělat, na řadu přišla opět záchranka. Když jsem operátorovi řekla, že už volám opakovaně, tak se mu to moc nelíbilo, nicméně pomoc poslal. Záchranářka, informovaná již od kolegyně z předcházejícího dne, rovnou navrhla odvoz do nemocnice. Vezli mě na oddělení, kam se mi zrovna moc nechtělo. Mám ho spojené s hospitalizací dcery Páji v poslední dny jejího života.

V sanitce mi naměřili teplotu přes 38 °C. Nevím, jestli to nezpůsobila záchranářka, která mě vyděsila k smrti. Tak já si po celou dobu myslela, že mám skřípnutý nerv anebo nějak zablokovaná záda a ona to viděla rovnou na výměnu kyčelního kloubu. Jedna její známá to také tak měla, zanedbala to a pak měla komplikace. Čím dřív, tím lépe. Tak žádný pásový opar, ani viróza, rovnou endoprotéza.

V nemocnici za mnou přišel na vyšetřovnu nějaký mladý doktor, představil se jako můj ošetřující lékař a víc jsem mu, ani nevím, jestli díky respirátoru nebo špatné výslovnosti, nerozuměla. Začal mě familierně oslovovat křestním jménem. Je vidět, že už jsem v nemocnici dlouho nebyla. Bariéra mezi doktory a pacienty patrně zmizela. Už se oslovení pane doktore a paní nepoužívá. Kdo by to byl řekl. V zahraničních firmách si díky angličtině zaměstnanci tykají a oslovují se křestními jmény. Tak už to proniklo i do zdravotnictví. Později se ukázalo, že světový byl jenom tento doktor, kterého jsem přesto, že měl být můj ošetřující, po dobu mé hospitalizace neviděla.

Lehla jsem si na lehátko a začali jsme cvičit s nohama. Různě jimi pohyboval a mě nic nebolelo. Ťukal mi pod koleny do nohou kladívkem, nohy lítaly a on spokojeně říkal, že to kořen nebude. Tak asi ne. Chvíli jsme si připadala jako simulant. Ovšem jenom do té doby, než jsem se chtěla na nohu postavit.

Doktor rozhodl o hospitalizaci. Odvezli mě na pokoj, přišla sestra a začala se mnou sepisovat asi milion lejster. Když se mě začala ptát i na to, jestli nosím brýle, tak už jsem si v duchu připravovala velikost bot a prádla. To není jen tak. Co výrobce, to jiné číslování. Pak došlo na podepisování protokolů. Na čtení toho bylo moc, tak mi asi třemi větami shrnula, co podepisuji a já podepsala. Myslím, že kdyby mi v tu chvíli k podpisu přihodila šek na milion, tak ho taky podepíšu.

Sestřička mě napojila na kapačky a přinesla prášek na spaní. Trochu jsem se divila, vždyť do dotazníku jsem nadiktovala, že spím dobře. V noci jsem vše pochopila. Přivezli pacientku, která dřív, než ji položili na postel, hlasitě chrápala.

Brzy ráno mě vzbudil hluk. Personál začal kmitat. Rozrazily se dveře a sestra zakřičela, že se máme jít koupat. Zeptala se, kdo to sám nezvládne. Moje sousedka kývla, že to nezvládne, že se jí točí hlava a je jí špatně. Sestra odešla a vrátila se s vozíkem. Domnívala se, že paní vstane a sedne si sama na vozík. Jenže tomu tak nebylo. Paní se sice snažila sednout si na postel, ale nešlo to. Vždy se zase převrátila zpátky na postel. Sestra ji povzbuzovala, ať se víc snaží. Když pokus zopakovala bezvýsledně asi čtyřikrát a ujistila sestru, že se večer doma koupala, odložila koupání na další den. Netrvalo dlouho a přijel si pro paní na koupání další zaměstnanec. Musela jsem mu vysvětlit, že dnes žádné koupání nebude, že je odloženo na zítra.

Hromadné koupání mě opravdu překvapilo. Připadala jsem si jako někde v lágru, kde lidi hromadně naženou do sprch. Když ne paní, tak jsem se tedy alespoň já došourala do sprchy.

Ráno mi nasadili třetí kapačku, udělali rentgen hrudníku, odebrali krev, moč a tím byla léčba ukončena. Odpoledne půjdu domů a budu pokračovat doma.

Po poledni přivezli oběd. Odklopila jsem víko a byla jsem mile překvapená. Vypadalo to na vepřový gulášek s těstovinami. Plavala tam i nějaká červená paprika. Na pohled to nemělo chybu. Ochutnala jsem maso a zjistila, že je to sója. Tak co, omáčka jde, dám si ji jenom s těstovinami. V tom se poprvé ozvala paní z vedlejší postele. Začala zvracet. No co, trochu hladu mi neuškodí. Přikryla jsem talíř víkem a šla si lehnout.

Zatímco jsem čekala na propouštěcí zprávu, přemýšlela jsem o chodu oddělení. Dříve míval personál jednotné uniformy. Hned se poznala doktorka, sestra, pomocný personál. Nyní vždy někdo přilítl, vykřikl nějaký pokyn a ani jsem nevěděla, kdo to je. Vršky oblečení měli nejrůznější.

Navečer byla vypracovaná propouštěcí zpráva a já mohla jít domů. Ještě jsem si nestačila sbalit věci, už tam byl personál a začal převlékat postel. Ani jsem se neměla kde obléci. Jako bych tam už nebyla.

Hurá, jsem propuštěna do domácího léčení! V propouštěcí zprávě mám napsáno, že už mě noha nebolí, tak uvidíme, za jak dlouho to bude pravda.