Při pobytu v kempu Aaregg jsme si prohlédli nádherné Brienzské jezero (Brienzersee) z břehu a řekli jsme si, že by určitě stálo za to ho vidět i ze shora.
Krásný výhled na jezero se nabízí z výletního místa na vrcholu hory Brienzer Rothorn. Vedou tam nejrůznější turistické trasy, ale bohužel náročnější na stoupání. V tomhle vedru jsme vůbec o pěší túře neuvažovali a rovnou hledali na netu zakoupení jízdenek na zubačku, která nás vyveze téměř k vrcholu Rothornu.
Přesto, že jednosměrná jízdenka pro jednoho stojí téměř stejně jako naše kempování pro tři a psa na noc, na dopoledne už jsme lístky nesehnali. První volná místa byla ve 14 hodin a bez zpáteční cesty. Dolů se budeme muset dostat po vlastní ose.
Zpáteční cesta ke kempru vypadala dost komplikovaně. Z Rothornu lanovkou, pak autobusem a nakonec vlakem s přestupem. Vypadalo to tak na tři hodiny strávené na cestě. Přesto jsme se rozhodli to podstoupit.
Kolem poledne jsme přemístili kempra z kempu Aaregg do městečka Brienz. Přesto, že je tam spousta parkovacích míst, měli jsme problémy se zaparkováním. Nakonec se zadařilo a místo jsme našli. Měli jsme ještě dostatek času, tak jsme zašli do kavárny na kafíčko. Z terasy jsme měli pěkný výhled na Brienzské jezero.
Z této strany jezera je pěší zóna s lavičkami, lehátky a přístupem do jezera.
Na netu píší, že abyste si mohli vybrat pěkné místo, je dobré být u zubačky půl hodiny před odjezdem. To jsme dodrželi, ale moc platné mi to nebylo. Neuvědomila jsem si, že nás lokomotiva bude tlačit a ne táhnout a sedla jsem si do protisměru jízdy.
Tato zubačka už něco pamatuje. Do provozu byla uvedena poprvé v roce 1892. V roce 1914 byl provoz přerušen a znovu začala jezdit v roce 1931. Je poháněna párou vyrobenou spalováním uhlí. Moc ekologické to asi nebude, neboť z mašinky vycházejí oblaka dýmu. Její provoz je zároveň hlučný, ale stojí to za to se v ní projet.
Vagóny jsou moderní, panoramatické. Na rozdíl od Berniny Express jsou okna otevřená, dá se dobře fotit. Jinak se ale tyto dva dopravní horské prostředky samozřejmě nedají srovnávat.
Podle jízdního řádu se v 13:58 mašinka dala do pohybu. Před sebou jsme měli hodinovou jízdu do výšky 2 244 m nad mořem. Cesta je dlouhá asi 7,6 km, se třemi zastávkami a s nejprudším stoupáním 250 m/km. Nejdříve jsme projížděli kolem domů posazených do luk a čím jsme byli výše, tím domů ubývalo.
Cesta se klikatila, občas jsme viděli Brienzské jezero, jindy hory.
Voda na výrobu páry nevydrží až na konečnou. Ve stanici Planalp jsme doplňovali vodu.
Asi za hodinu jsme dorazili nahoru. Tam nás v místní restauraci už čekala synova přítelkyně s rodiči. Ti byli statečnější. Část cesty jeli lanovkou a část šli pěšky.
Tady ovšem cesta nekončila. Na úplný vrcholek jsme šli pěšky.
Z vrcholu hory je vidět na 3 švýcarské kantony – Lucern, Obwalden a Bern, což symbolizuje trojboký hranol na fotografii.
Odtud byly ovšem nejhezčí výhledy.
Louky byly i na vrcholku plné květů. Zaujala mě pomněnka, která zde byla blankytnější než u nás.
Byl čas sejít k lanovce a vydat se na zpáteční náročnou cestu.
Zde jsme pracně v automatu zakoupili jízdenky a vydali se na cestu dolů.
Měli jsme velké štěstí. Rodiče synovy dívky měli poblíž auto a nabídli nám pomoc. Syna s Markétkou odvezli ke kempru a mě s Krušnohorcem až k synovi domů. Žádná tříhodinová úmorná cesta nás tedy nečekala.
Výlet stál za to. Pohled na jezero i Alpy z Rothornu je nezapomenutelný.
Přidejte odpověď