Notářka se ozvala ohledně dědictví teprve koncem dubna. Nevím, jestli to trvalo tak dlouho kvůli Coronaviru a nebo je to v Chomutově normální čekací doba. V Mostě se mi notářky při vyřizování dědictví po mých rodičích ozvaly do měsíce. Vzhledem ke Coronaviru notářka upřednostňovala distanční způsob komunikace, na který jsem přistoupila. Dne 14. května v 11 hodin jsem jí měla volat a vše jsme měly projednat. Tak se i stalo. Co bylo třeba jsem jí sdělila nebo naposílala mailem. Když jsem se zmínila, že oba dědictví přenecháme synovi, tak navrhla, aby mi druhý dědic poskytl plnou moc k vyřizování dědictví a pak nemusíme vše obíhat spolu. To se mi líbilo. Být závislá na volném čase někoho jiného není nic pro mě. Páji táta se vším souhlasil, vyplnil zplnomocnění a odnesl ho notářce. Tím se věc zjednodušila. Pak už jsem jenom čekala, kdy mě notářka vyzve, abych si přišla vyzvednout „Usnesení“. Tak konečně byl stanoven termín. Tím bylo 3.6.2020.
U notáře probíhalo vše jak má. Napadlo mě, nechat si pro banky udělat nějaké ověřené kopie „Usnesení“. To prý není třeba. V bance si originál sami ofotí a tak je to pro ně dostačující. Tak jo, proč utrácet teď už Tomovy peníze za ověřování.
Jako první jsem vběhla do banky, u které měla Pája běžný účet. Musím na základě Usnesení konečně zrušit ty trvalé příkazy. Jaký byl můj údiv, když v bance požadovali originál nebo notářsky ověřenou kopii. Tak teď jdu od notářky a mám se tam zase vracet? To mě tedy u notáře doběhli. No jo, každý si z toho dědictví musí uloupnout perníček. V bance pochopitelně paní za přepážkou nevěděla, jak v případě dědictví postupovat. U stejné banky, ale na jiné pobočce, jsem již dědictví vyřizovala, mohla jsem poradit. Dožadovala jsem se pasivního přístupu na dcery účet, abych se mohla podívat, kam platby odcházely, abych si je mohla vyžádat zpátky. V případě otce mi ponechali náhled na účet celý rok. To podle ní nešlo. Když někdo zemře, účet se ruší. Mrtvý přece nemůže mít účet. Tak pět měsíců to šlo a teď to najednou nejde, pomyslela jsem si. Zdeněk zatím odjel na poštu nechat ověřit Usnesení. Paní od přepážky čekala na rady „přítele na telefonu“, ale ten ne a ne zavolat zpátky. Asi tam měl takových kámošek víc. Tak když se nedaří v Korunách, zkusíme Eura. Přistoupila jsem k pokladně a asi tak na 20 až 30 minut jsem ji zablokovala. Drobné v cizí měně se na pokladně nevyplácí. Tak co šlo, jsem si nechala vyplatit a zbytek převést na Páji korunový účet. To bylo papírů, které bylo třeba vyplnit. A za to si na pokladně také uloupli perníček z dědictví. Snad po půlhodině se ozval přítel na telefonu a potvrdil, že mi účet mohou připojit k mému. Tak teď už víme, co potřebujeme. Jenže na poště byla fronta, Zdeněk se stále nevracel a paní bez ověřeného Usnesení nic nepodnikala. Teprve po příchodu Zdeňka se jala vypisovat všechna ta lejstra. Tak jestli to půjde všude tak „hladce“ jako tady, tak to nestihnu ani do důchodu vyřídit.
Nedaleko sídlí poskytovatel internetu. Tak zkusíme, jak tam to půjde. Výpověď už od nás mají z dřívějška. Kupodivu hladce bez uvozovek. Paní nám okamžitě vyplatila přeplatek a šli jsme. Kdyby to všude bylo tak jednoduché.
Pak nás čekal ČEZ. Tam jdeme také podruhé. Mají tam sice plno přepážek, ale vždycky jsou otevřené tak dvě a čeká se tam nekonečně dlouho. Chvílema nevím, jestli obsluhují někoho retardovaného, který nic nechápe a musí mu to vysvětlovat kolem dokola a nebo si přišla na přepážku pokecat kámoška.
Další výpovědi jsme řešili poštou a tam za ověřování a poštovné také perníčky lítaly.
Coronavirus ustupoval, mohlo se zase cestovat a 20.6.2020 se na nás po dlouhé době přijel podívat Tom. Neviděli jsme se díky té Coronavirové bestii od pohřbu. Ještě ani nebyl za Pájou na hrobě. Tak jsem se tam vydali zapálit svíčky. Bylo po dešti a Tom říká: „Mami, Pája brečí“. Podívala jsem se na její fotku a skutečně. Pod pravým okem měla kapku, která vypadala jako slza. Krve by se ve mně nedořezal. Tolikrát jsem tam byla po dešti a žádná kapka tam nikdy nebyla. Byl to snad pro Toma vzkaz z nebe?
Poslední a pro mě nejtěžší záležitostí k vyřizování byl prodej Páji auta. V srpnu by Corse končila technická prohlídka, tak by bylo dobré ji před prodejem nechat udělat. Auto jsem umyla zvenku i zevnitř a dali jsme ho do servisu na prohlídku, popřípadě opravu, aby prošlo technickou kontrolou.
Nevěděla jsem, jestli musím auto po vypořádání dědictví převést hned na sebe a nebo to stačí až při prodeji. Tak když nevíte, zeptejte se u notáře. Tam mi řekli, že ať tam nelítám dvakrát, že se to udělá při prodeji najednou. Tak jsem to nechala napsané na Páju a teprve později jsem zjistila, že jsem povinna auto hned převést na sebe, že hrozí dost vysoké sankce.
Nicméně pokutu mi nedali. Asi se jim mě zželelo. Zdeněk podal inzerát a auto se mu podařilo 15. 7. 2020 prodat. Koupil ho mladý sympatický muž, se sympatickou mamkou a s hodně protivným tátou.
Prodej auta byla poslední věc, kterou jsme museli v souvislosti se smrtí Páji zařídit.
Na závěr bych zmínila, že syn Tomáš nechal prověřit postup lékařů, jestli udělali vše, co mohli. Obdrželi jsme šestnáctistránkový elaborát, kterému jsem rozuměla jenom z části. Hemžilo se to latinskými odbornými výrazy. Jasné ale bylo, že pitva prokázala zhoubný nádor tzv. „pinealoblastom“, se kterým se lidé dožívají jednoho, maximálně pěti let. A žádný plnohodnotný život, o kterém mluvila chomutovská paní doktorka, to není. Stále si kladu otázku, jestli to takhle není lepší. Odpovědi se mi nedostává. Je to nejspíš otázka, na kterou nenaleznu odpověď do konce svého života.
Jestli naberu sílu, tak Vám napíšu i něco z Páji života, ne jenom z umírání.
Přidejte odpověď