S ornamentem na hrob byl opravdu problém. Musel být pro kameníky v grafickém programu Corel. Tomášova designérka v něm nepracuje. Nastalo období hledání vhodného motivu a někoho, kdo si s Corelem poradí. Hledali jsme motivy, konzultovali je s Tomem a on nakonec našel obrázek frézií, který se líbil všem. Teď ještě, kdo je nakreslí? Mluvila jsem o tom se sestrou a ona mi říkala, že její syn Daník v Corelu pracuje a že to určitě pro mě rád udělá. Tak se poštěstilo. Daník frézie nakreslil. Teď už jsme jenom čekali, až se ozvou z kamenictví, že je hotovo, že mám přijít hrob doplatit.
Mezi tím jsem onemocněla. Ani nevím, jestli selhala oslabená imunita a nebo jsem něco chytila od těch Číňanů ve Františkových Lázních, ale bylo mi mizerně. Začalo mě bolet v krku, pálit na průduškách, přidala se bolest hlavy a bolestivý kašel. Obávala jsem se, jestli nemám Coronavirus. Doktorka mi nasadila postupně dvoje antibiotika a ujišťovala mě, že to Coronavirus nebude. Byla bych prý v Chomutově první. Tak jo. O takové prvenství určitě nikdo nestojí.
Tak už je to tady. Z kamenictví mi volali, abych 27. února přišla doplatit hrob. Nejdřív jsem se ale šla na něj podívat. Když jsem ho uviděla, byla jsem zklamaná. Stříbrné nápisy byly špatně vidět. Co teď? Půjde s tím něco dělat? Šlo, ale stálo to další peníze. Bílá barva se ukázala jako lepší varianta. Přesto, že porcelánová fotka ještě nedorazila, 5. března jsme se účastnili uložení urny do hrobu.
Několik dní nato přilepili i fotku. Ale z mé strany zase nespokojenost. Fotka byla daleko od frézií, které ji měly lemovat a ještě k tomu nakřivo. Čekal mě v kamenictví další nepříjemný rozhovor. Nakonec vše dopadlo dobře a já byla spokojená. Já musím být spokojená, vždyť já tam budu chodit a já se budu na hrob dívat.
Prvního března se u nás objevili první nakažení Coronavirem, 12. března byl vyhlášený nouzový stav. Tak už je to i u nás. Hrozný rok. Nejhorší v mém životě. Co by na to asi řekla Pája? Každou situaci a událost komentovala.
Pro nás teď nastalo období zdobení hrobu. Bylo to pro mě nové. Nikdy jsem se o hrob nestarala. Co tam vysadit za květiny, aby stále kvetly a nebyly moc náročné? Některé květníky se mi opravdu povedly. Třeba velkokvěté macešky. Ty na hrobu kvetly od jara do léta a udělaly tam hodně parády. Voskovky také. Ukázalo se, že kytky, které jsem po zakoupení přesadila do většího truhlíku a dala jim novou hlínu, vydržely dlouho. Nepřesazené kytky brzy zašly. V létě jsem musela chodit kytky zalévat alespoň tři krát za týden. Skoro celý den na ně pražilo slunce a pekly se. Říkala jsem si, že když je hrob pod stromem, tak že je tam stín a je to pro kytky lepší. Teď je podzim a beru vše zpátky. To bych tam chodila denně odklízet listí.
V dubnu by Pája slavila 33. narozeniny. Srdceryvný den. To se matka neubrání slzám.
Pak následovaly první Velikonoce. To je třeba udělat na hrobě velikonoční výzdobu. Z hrobu už by mělo vyzařovat jaro. Na hrob jsem donesla narcisy a kočičky, první poslíčky jara.
Taky jsem se odvážila vejít na chatě na půdu. Tam si Pája uložila, když odjížděla do ciziny, plno věcí. Když se vrátila, tak si vzala to nejnutnější, zbytek slíbila, že si někdy projde a protřídí. Tak tam jsem vůbec neměla chodit. Bylo tam vyrovnáno plno krabic, přikrytých igelitem, ve kterých byl uložen celý její život, a to od mala až po současnost. Krabice byly pečlivě popsané, aby potřebné věci jednou nemusela hledat. Třeba krabice popsaná „psací stůl“ obsahovala prázdné sešity, kancelářské papíry, barevné papíry, propisky, tužky, štětce, pastelky, vodovky, tempery, děrovačku, sešívačku. Na co si kdo vzpomene z kancelářských potřeb, to tam bylo. V další krabici byly kabelky, které nosila jako malé děvčátko , ale i v dospělosti. Některé byly dokonce po mně, jiné jsem jí odněkud přivezla. Byla ujetá na pokrývky hlavy. Ráda měla i bláznivé. Tak ty tam také byly. Byl tam i čepeček Santa Klause, který nosila na Vánoce. Byl to snad ten první. Občas se jí tam ulomil nějaký drátek a čepeček nesvítil. Kolegové z práce jí ho vždycky proletovali a čepeček byl zase jako nový. Našla jsem tam úložné boxy s oblečením, botami, některé neměla nikdy na sobě. V krabicích byly nejrůznější korálky, ozdůbky, suvenýry, tvořítka na různé účesy. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem jí pomocí nich dělala drdůlky, protahovala culíky, které pak vypadaly zajímavě a originálně. Byla to veliká parádnice. Na některé věci jsem si už ani nepamatovala, jiné ve mně vyvolaly mnoho vzpomínek. Narazila jsem i na nějaké vybavení z její první domácnosti. Také tam měla uloženy sešity a učebnice od základní školy až po vysokou. Ty jsem se rozhodla po dohodě s Tomem vyhodit. Ty si prohlížet nebudu a Tom by je stejně jednou vyhodil. Přesto jsem do přednášek z vysoké školy ještě nahlédla. Natrefila jsem na filozofy ze starého Řecka. Tak tomu jsem vůbec nerozuměla. Jak si to mohla ta Pája zapamatovat? Na té půdě jsem byla asi třikrát, ale vůbec jsem to nedávala. Musím si dát od půdy pauzu.
Přidejte odpověď