V roce 2005 jsme koupili v horské vesnici chatu. Mysleli jsme si, jak se budeme rekreovat a užívat si. Kdo má starý barák, tak ví, o čem mluvím. Jedno jsme opravili, druhé se pokazilo. Rekreaci nám dlouho chata nepřinášela, ale krásné zážitky s vesnickými kočkami ano.
Nikdy mě do té doby nenapadlo, jaká je s kočkami legrace. Jsou hravé, ale i lenošné. Jen tak si chodí od baráku k baráku, něco pojí, když se jim věnujete, tak se i u vás zdrží. Život koček vypadá velmi šťastný a bezstarostný.
Koček se u nás vystřídalo strašně moc. Vždycky jsme pro ně měli něco dobrého. Ani nevím, jestli si to mezi sebou řekly, protože jich stále přibývá. Letos jich přišlo i sedm najednou. Dříve jsme jim dávali něco z naší kuchyně, teď jim kupujeme kapsičky a konzervy. Ale ne všechny jim chutnají. Očichají je a ani se jich nedotknou. Když to tam nechám, tak se nakonec o to vždycky někdo postará. Možná, že nemají hlad, že už jsme několikátá chata na jejich denní štaci.
Kočky mají různé povahy. Některá je přítulná, jiná bojácná. Chodily k nám i kočky, které s námi trávily spoustu času. Pamatuji se na jednu, která se mnou běhala po zahradě, motala se mi pod nohama a když jsem pracovala, tak se u mě natáhla, občas do mě čumákem strčila, asi abych nezapomněla, že tam je.
Pája měla nejraději mourovatou kočku, které říkala Píďa. Hned se skamarádily. Jakmile jsme přijeli, přiběhla a trávila s Pájou celé dny. Pája ji vychovávala a docela se jí to dařila. Píďa ji poslouchala a chodila za ní jako pejsek. Někdy si dala na klín deku a celé hodiny ji chovala a hladila. Jednou přišla s kotětem. Byli jsme překvapeni, jak se o kotě starala. Byla to dobrá máma. Vzpomínám si, jak kotě strčilo do díry u septiku packu. Hned ho sekla a kotě ji vyndalo. Jednoho dne se ukázal i táta. Pak už chodila celá rodinka. Tyhle kočky nám přinesly hodně radosti. Chodily k nám asi dvě nebo tři sezony. Pája na ně nikdy nepřestala vzpomínat.
Ani nevím, kam takové vesnické kočky mizí. Většina jeden rok chodí, druhý rok se objeví jiné. Letos by si Pája užila. Přišla k nám mourovatá kočka. Myslela jsem si, že je to odrostlejší kotě. A ejhle, byla to máma. Přivedla dvě koťata. Jedno podařenější než druhé. Jedno mourovaté po mámě a druhé černé. Ty se u nás usídlily. Dělala jsem si o ně starosti. Byl konec léta a koťata byla malá. Pořád chtěly být naše domácí. Jakmile jsem otevřela dveře, už skákaly dovnitř. Pořád chodily spolu. Mám na chatě túji ve tvaru koule. Uvnitř je dutá. Jednou jsem se divila, že se túje hýbe. Šla jsem se podívat a uvnitř dováděla koťata. Honila se, skákala z větve na větev a občas, když se nezachytila, tak vypadla. Tuhle túji měly opravdu v oblibě. Vždycky se zasekly drápky o kmen a protahovaly se. Chatu jsme sice zazimovali, ale na koťata se občas jedeme podívat. Zatím se jim daří dobře. Naposledy už byl večer a přišlo se nažrat mourovaté kotě. Tak jsem si říkala, kde má černou ségru. A pak už jsem ji viděla vedle u misky. Říkala jsem si, jak vyrostla. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že je to velký kocour úplně stejně vybarvený jako černé kotě. Asi táta. Tak jsem se dočkala i jeho.
Hodně koček je doma na statku. Mají je tam ve stodole na chytání myší. Já jim je kazím krmením. Ani nevím, jestli umí chytat myši. Za celou éru jsem je viděla ulovit myš jenom jednu. Chytila ji v živém plotě z tújí a pak si ji odtáhla jinam a tam ji porcovala. Ta krásná koťata jsou také ze statku. Tam si koupili štěně jezevčíka a kočka se s koťaty odstěhovala. Celou sezonu chodily od baráku k baráku a na statek zanevřely. Tak nevím, jestli se přece jenom na zimu nevrátily do stodoly.
Jinak ze statku nás letos navštěvovalo více koček. Mámě koťat se to nelíbilo. Prskala na ně a občas je i zahnala. Kočka to je malá, ale když se nahrbí a naježí, tak z ní jde strach. Asi žárlila a chtěla nás mít sama pro sebe.
Na vesnických kočkách mě baví, že jsou samostatné a postarají se o sebe. Mám alergii na kočičí srst, nemohla bych mít kočku doma. Venku mi to nevadí. Kočky nakrmím a jejich protislužbou je, že si s nimi užiji hodně radosti.
Teď je to jednoduché. Mobil je vždy po ruce, fotíme možné i nemožné. Když jsme chatu koupili, tak jsem ještě neměla mobil s foťákem. První kočky fotili Zdeněk a Pája digitálním foťákem. Řada koček ale chybí, nefotili jsme je všechny.
Přidejte odpověď